Mediace může fungovat jen tehdy, pokud mezi zúčastněnými panuje důvěra. Strany musí mít bezpečný prostor, kde mohou otevřeně sdílet své potřeby, obavy i citlivé informace, aniž by se bály jejich dalšího šíření. Právě proto je mlčenlivost jedním ze základních kamenů mediace.
Co o mlčenlivosti říká zákon
Zákon o mediaci v § 9 ukládá mediátorovi povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, které se dozví v souvislosti s přípravou či samotným průběhem mediace. V praxi to znamená, že zapsaný mediátor musí veškeré informace získané od prvního kontaktu se stranami až do ukončení mediace – nebo ukončení komunikace, pokud k mediaci nakonec nedojde – považovat za důvěrné a chránit je před jakýmkoli dalším šířením.
Tato povinnost se vztahuje vůči všem subjektům, včetně soudu či OSPODu, a to i tehdy, pokud k mediátorovi účastníky tyto instituce samy doporučily. Zproštění mlčenlivosti je sice možné, avšak pouze se souhlasem všech zúčastněných. Právě proto by k němu mělo docházet pouze ve výjimečných situacích.
Zákon zároveň počítá s několika výjimkami. Pokud by se mediátor věrohodně dozvěděl o trestném činu, například o týrání svěřené osoby, má povinnost tuto skutečnost oznámit stejně jako každý jiný občan.
Kdo musí mlčenlivost dodržovat
Ačkoli se mediace často účastní více osob – strany konfliktu, jejich právní zástupci nebo další podpůrné osoby – povinnost mlčenlivosti podle § 9 zákona o mediaci dopadá výhradně na zapsaného mediátora.
Zákon tedy neukládá povinnost mlčenlivosti:
- samotným stranám sporu,
- jejich advokátům,
- ani dalším osobám, které se mediace účastní (například partnerům, kolegům či přátelům přizvaným se souhlasem všech stran).
Stejně tak mlčenlivostí nejsou vázáni ani nezapsaní mediátoři, kteří nejsou uvedeni v seznamu zapsaných mediátorů.
Více informací ze světa mediace najdete na www.kurzymediace.cz.
